Jak psát čitelný příběh?

Představte si všechno, co jste v životě četli a především knížky, které vás nejvíc okouzlily, napnuly, vystrašily, které vámi nejvíce otřásly, které se do vás zapsaly natolik, že jste schopni je několika větami převyprávět. Představte si tyto knížky jako celek, jako veliký soubor, ve kterém je to nejlepší, co jste kdy četli.

Popřemýšlejte, co mají všechna tato díla společné. A pak udělejte další krok:

Představte si jednu zcela dokonalou knihu, která bude obsahovat všechny tyto kvality, s nimiž jste se během svého života v literatuře setkali. A pak to napište!

NIKDY NEPIŠTE TO, CO VÁS NEBAVÍ. VAŠÍM IDEÁLNÍM ČTENÁŘEM JSTE VY!

Jestliže budete mít při nějaké scéně, kterou zrovna píšete, slzy v očích, není to příznak změkčilosti, znamená to opravdovou emoci a je dost pravděpodobné, že výsledkem vaší práce bude i to, že se tato emoce alespoň částečně přenese na čtenáře.

Uděláte-li vtip, pak by měl být tak dobrý, aby, až se příště k textu vrátíte, vás samotné opět pobavil. Jinak ho vyškrtněte. S největší pravděpodobností nebude připadat směšný ani vašim čtenářům.

Je jasné, že pokud píšete knížku z prostředí, které vůbec neznáte, budete neustále v nebezpečí toho, že popíšete zcela nesmyslně nějaký detail, který ale bude čtenář znát. Důsledky takové nedbalosti jsou tragické. Čtenář vám okamžitě přestane věřit. A to je katastrofa (Např. Američané nepečou vánoční cukroví!). Pokud se vám přímo nezačne smát, přinejmenším zničíte atmosféru, kterou jste (zvláště u hororů a detektivek) dlouho složitě budovali.

Každý z nás zná takové detaily různých míst a profesí, které budou pro většinu lidí nové a tudíž pravděpodobně i zajímavé. A to platí v podstatě o všem. Ať už se ve vašich příbězích objeví cokoliv, vždycky byste o tom měli vědět trochu víc, než průměrný čtenář. Bude-li vaším hrdinou asistent na katedře makromolekulární fyziky, musíte vědět, co to doopravdy obnáší být asistentem na katedře makromolekulární fyziky.

Historický román je jedním z žánrů, na který mají čtenáři vůbec největší nároky. Navíc je čtou často lidé, kteří jsou v historii jako doma. Psát příběh zasazený do konkrétního historického období znamená věnovat se přípravě mnoho času, přečíst vše, co se vám o té době dostane do ruky, seznámit se s odbornými knížkami na danou dobu.

VŠECHNO ZBYTEČNÉ MUSÍ JÍT PRYČ!

A: „Dobrý den.“
B: „Dobrý den.“
A: „Tady si odložte.“
B: „Děkuji!“ (odkládá si)
A: „Ne, nezouvejte se, u nás se nezouváme.“
B: „Děkuji.“ (nezouvá se)
A: „Tak pojďte dál a posaďte se.“
B: „Děkuji.“ (sedá si)
A: „Dáte si něco k pití?“
B: „Ne, děkuji.“ (Varianta 2. je, že řekne ano, a pak se buď a) nalije koňak, v horším případě b) vaří se káva, zatímco se triviální slovní vata nastavuje jak to jde.)
A: „Tak co vás ke mně přivádí?“
(Radujeme se, že se konečně dozvíme něco důležitého.)
B: „No, jak bych to jen řekl... Vlastně nic důležitého.“

(Končíme se čtením, nadáváme autorovi i sobě za ztracený čas.)

A až ze svého textu všechno zbytečné vyškrtáte, začněte škrtat znovu.

Odstraňte všechno, co skutečně neslouží k ději, co neobsahuje nějakou důležitou informaci nebo emoci, ke kterým se navíc ještě dále vrátíte a bude je nějak rozvíjet.

Když potřebujete mít hrdinu v jedné scéně v samoobsluze a ve druhé doma, opravdu není potřeba popisovat jeho cestu ze samoobsluhy domů, pokud se na ní nestane nic podstatného. Prodírat se takovou spisovatelskou vatou je příšerná nuda.

„Následující tři měsíce se nic důležitého nestalo.“ ...a pokračovat dál.

Pokud budete popisovat, jak kdo vypadá a co má na sobě, dělejte to jen tehdy, jsou-li tyto informace důležité. Napíšete-li, že zločinec měl neobvykle velký nos, mělo by to být jen proto, že je místo něj ve třinácté kapitole zatčen nebohý Pinocchio.

Napíšete-li, že váš hrdina chodil zásadně v sandálech s ponožkami, je to proto, že jste se ho rozhodli už na začátku společensky znemožnit.

A napíšete-li, že na okně stál květináč s bramboříky, pak musí tyto bramboříky dále v knize uschnout, rozkvést nebo někomu přistát na hlavě.

To samozřejmě neplatí pro obrazy, které slouží k vyvolání atmosféry či doplnění charakteru (jestliže chcete vyvolat dojem, že v pokoji, do něhož hrdina vešel, musel bydlet nějaký starý člověk, využijete popisu detailů k tomu, abyste tento pocit vyvolali a pod.).

Spisovatel nemá jenom předvádět svoji fantazii. Vaším hlavním úkolem je probudit fantazii ve čtenáři. Předložit mu tak silný mýtus, že se skrze váš text propadne do fantastického světa, který přijme za vlastní.

Jak poznáte, že právě ten a ten nápad, ze všech které máte, je právě tím, kterému byste se měli přednostně věnovat? Pokud v průběhu psaní zjistíte, že jim už neodpovídá, zvolte jiný nápad a začněte znova. Pro vás je na začátku nejdůležitější, aby idea vaší věci připadala oslňující alespoň vám. Pokud pro vás skutečně září, je to váš ideální nápad a na tom se vyplatí zapracovat.

Dnes nejčastěji užívané rozdělení díla ve stylu: | (prolog) | expozice | kolize | krize | peripetie | (zdánlivé uvolnění) | katastrofa | (epilog) |

Klenba klasického příběhu vypadá asi takto:

POUŽÍVEJTE PŘÍBĚHY V PŘÍBĚHU!

Každý člověk je jedinečnou a neopakovatelnou bytostí se zcela specifickým charakterem, individuální logikou, cítěním, typickým způsobem vyjadřování, se zcela privátními cíli, touhami a úchylkami. Rozlište charaktery nejen povahově, ale i tím, že si promyslíte jednotlivé individuální zvláštnůstky v jejich vyjadřování, jazyku i gestech. Ale vždy je mějte logicky zdůvodněné — tvořte minulost postavy; neustále mějte na paměti, že každý aspekt vaší postavy má kořeny v její minulosti, sociálním prostředí a měli bychom je dokonale chápat.
Když konstruujete hádku, uvědomte si, že i když vznikla jenom jako důsledek nějakého nedorozumění, nejsou obě strany většinou schopny tuto skutečnost nahlédnout kvůli svým různým vstupním představám o situaci, rozdílným pohledům na svět nebo skutečnost a je pro vás tedy podstatné budovat dva různé ale vyvážené postoje, které budou přesně vyplývat z charakterů.
Při konstrukci hádky byste nikdy neměli být jen „na jedné straně“, ale neustále „přepínat“ mezi oběma stranami sporu. To je ostatně i základ, jak vystavět dobrý dialog. To, co říká ta která vaše postava, musíte v daný okamžik přijmout za vlastní.

Povídka je literární útvar, který má snad nejvíce možností. Vytrvale se uvádí, že jejím hlavním rysem je neměnnost charakteru postavy. To je ale omyl. Existuje totiž řada povídek, které jsou postaveny na tom, že popisují právě okamžik proměny charakteru postavy, tak jakýpak hlavní rys?
Z uvedeného vyplývá, že postavy v povídce a v románu se vyvíjejí odlišně kvůli rozdílnému prostoru, který jsme se jim rozhodli dát. Pokud tedy popíšeme sebezajímavější děje, ale tyto děje naše postavy nijak charakterově nepromění, není naše dílo skutečným románem.

I sebefantastičtější fantasy může, pokud je dobře napsané, připadat čtenáři uvěřitelnější než špatně napsaný příběh ze současnosti, v němž jsou popsány reálné, ale do kontextu špatně zasazené či neobratně popsané „skutečné“ události.

Udělejte vše proto, aby vaši hrdinové a vaše literární světy byly uvěřitelné, vycházejte z logiky díla a charakterů postav, a dávejte logice věci přednost před realitou, s níž jste se kdy setkali.

Hlavním tématem sci-fi je domýšlet a předjímat, kam by se mohly vyvinout některé věci, které známe, kdyby... ale musí to být logické domýšlení, zasazené do konkrétních souvislostí, vycházející „z toho, co jest“.

Problém je v tom, že i fantasy je žánr, který má svá pravidla. K napsání dobrého fantasy nestačí dobrá znalost jiných fantasy. Je třeba znát podstatu věcí, z nichž dobrá fantasy literatura vyrůstá.
Konstruovat příběh tak, že nějací trpaslíci někam za něčím vyrazí a cestou na ně jukne tu drak tu pavouk, tu cokoliv, co nás zrovna napadne, je jenom ryzí fantasií. Ale i kdyby byla sebelepší, čtenáře to začne po čase nudit, protože když se může stát cokoliv, pak už nás cokoliv nemůže překvapit.
Je třeba vymyslet spoustu věcí, které se ve vašem příběhu prostě stát nemohou — a potom třeba vymyslet proč se stát musí.

Nemůžete začít román s tím, že čtenáři definujete pouhými slovy jednu z postav jako hrdinu. Postava se pro čtenáře musí hrdinou teprve stát.

To velmi dobře chápal třeba i Tolkien, všimněte si, jak výraznými charakterovými změnami jeho postavy procházejí, jak se třeba Frodo v Pánu prstenu mění z usedlého spokojeného vesničánka v nešťastného aktéra velikých událostí, jak bojuje s vlastními charakterovými slabostmi, jak se mění jeho vztah ke starému Bilbovi z obdivu ke strachu, jak přehodnocuje své vztahy s přáteli a dalšími postavami a jak nakonec svou vytrvalostí a přirozenými ctnostmi dorůstá do charakteru velikého mytického hrdiny, o němž stojí za to psát eposy.

Hrdinství (alespoň v literatuře) také není setrvalý stav. Svého hrdinu musíte uvádět i do situací, kdy o něm začne čtenář pochybovat, kdy začne být nejistý, kdy váhá, načež se jeho hrdinství musí opět potvrdit.

Kromě celkové klenby velkého příběhu, obsahuje dílo i spousty kleneb malých — představíme-li si dílo jako katedrálu s velkou klenbou, jsou jeho kapitoly či části jednotlivými oblouky této klenby.

Delší díla čte většina čtenářů „na pokračování“ a každé jednotlivé čtení končí většinou závěrem kapitoly. Úvod každé kapitoly (kromě první) je tedy prostorem, kde je dobrá příležitost zvolnit tempo.

Z minulého logicky vyplývá, že zrychlení děje dosáhneme používáním krátkých a jasných vět, rychlým střídáním stručně popsaných obrazů, svižných, maximálně jednořádkových vět dialogů.

Máme-li například odstavec, který je z deseti vět, pak už jen tím, že tento odstavec „rozsekáme“ tak, že z každé věty uděláme odstavec samostatný, vyvoláme ve čtenáři pocit, že děj ubíhá rychleji.

Pokud je pro vás nějak důležité, že se příběh odehrává v listopadu a vaši hrdinové budou na straně dvacet brouzdat spadaným listím, musíte tuto skutečnost nějak dostat na začátek textu, dříve, než si čtenář udělá svou vlastní představu o prostředí, atmosféře nebo ročním období.
Lidé, kteří čtou beletrii, mají fantazii. Ti, kteří ji nemají, beletrii nečtou, protože v nich nemá co probudit.
Lidem, kteří mají fantazii (a to jsou všichni vaši čtenáři), stačí napsat:
„Lenka vyšla z domu, váhavě se rozhlédla a pak se pomalu vydala k zastávce autobusu.“

A čtenář si okamžitě představuje nějakou konkrétní Lenku, nějaký konkrétní dům, všimne si její váhavosti, řekne si: nad čím vlastně váhala a proč? atd. A samozřejmě si ji představí i v nějaké konkrétní atmosféře.
Bylo by asi divné, kdyby si sám od sebe představil, že když nějaká Lenka vyšla z domu, hustě pršelo, nebo že na obloze nad městem byl vidět trychtýř obrovitého orkánu.
Ale jakousi svou představu si vytvoří.
Pokud se teprve na zastávce dozvíte, že hustě prší nebo pokud mu náhle v polovině románu sdělíte, že Lenka měří dva metry deset, nebude již schopen vaši myšlenku přijmout, protože je v rozporu s představou, kterou si již vytvořil. Ztrácíte tak čtenáře jenom pro to, že jste mu nedali dostatečně včas podstatné informace.
Pokud má pršet, prště na začátku dané části, pokud má být extrémní horko, rozpalte ulice do běla dříve, než se váš hrdina začne potit. Pokud se má počasí v průběhu části změnit, zmiňte se o tom, jaké je právě teď když začínáte.

Totéž platí o všech podstatných věcech, týkajících se charakterů, popisů vzhledu, prostředí a atmosféry vaší knihy.

FABULE MUSÍ BÝT ČISTÝM a JASNÝM PŘÍBĚHEM S POINTOU, aby byl autor schopen shrnout svůj příběh do jedné jediné věty.

(Není nic horšího, než když se autor na otázku: „A o čem to je?“ začne zamotávat do jakéhosi složitého vysvětlování.)

FABULE NENÍ SYŽET!

Vyprávěný příběh, pokud navíc postrádá další dějové linie a druhé a třetí plány, je „syžetem“ pouze v uvozovkách, ve skutečnosti je jenom rozsáhlejší fabulí. Pokud by byla fabule rozčleněna na dva body (Ten potká toho a spolu půjdou tam), je syžet všechna ta omáčka okolo (Ten jde tam protože… a potká tam toho proto… a spolu půjdou tam z důvodu…).

Máme skvělou ideu, výborně vystavěný příběh s několika dějovými liniemi a logicky a originálně zkonstruovaný syžet s promyšlenou dramatickou klenbou a několika plány, které bychom chtěli ztvárnit. Zbývá jen příběh napsat.
Logický proces idea — fabule — syžet — realizace je vlastně teoretickým modelem, vytvořeným ex post, výsledek analýzy už hotových děl a postupů, je to literární teorie vzniku díla.

PSANÍ

„Vždyť to pro mně nebylo nic těžkého,“ řekla tiše a sklopila skromně oči.
„Copak je možné něco vykřiknout se sklopenýma očima? Copak se dají sklopit oči neskromně? Příslovce by měla být v uvozování přímé řeči ZAKÁZÁNA.“

TAK TAKHLE OPRAVDU NE, to působí, jako by vás platili za počet znaků

Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor:
„Přijdeš dnes večer?“
„Nevím.“
„Nevíš?“
„Prostě nevím. Uvidíme až...“
„Až co?“
„Až jak...“
„Co až jak?“
„Až jak... dopadnu.“

...

Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor.
„Přijdeš dnes večer?“ zeptala se.
„Nevím,“ odpověděl Petr.
„Nevíš?“ podivila se Jana.
„Prostě nevím. Uvidíme až...“ odmlčel se Petr.
„Až co?“ naléhala Jana.
„Až jak...“ znovu se zastavil v půlce věty Petr.
„Co až jak?“ zoufala si Jana.
„Až jak... dopadnu,“ sklopil skromně oči.

V tomto případě je jakékoliv uvozování přímé řeči slovesy evidentně zcela k ničemu.

(Takto napsaný dialog je však i bez uvozujících sloves ukázkou dialogu zbytečného. Jde snadno nahradit větou: „Když se Jana dostala trochu blíž k Petrovi, pokusila se s zjistit, jestli večer přijde, ale dostalo se jí jen několika vyhýbavých odpovědí.“

Existuje ovšem i možnost, že s dialogem máte zcela jiný záměr, potom může fungovat třeba takto:

Nekonečnou oblohou svištěly k zemi trosky letadla a zoufalí pasažéři.
Když se Jana během svého pádu dostala v jednu chvíli trochu blíž k Petrovi, pokusila se s ním navázat rozhovor.
„Přijdeš dnes večer?“ zakřičela na něj, aby přehlušila kvílení ostatních cestujících.
„Nevím,“ zašeptal Petr a s údivem sledoval láhev kokakoly, která padala hned vedle něj a byla stále z půlky plná, ačkoliv její hrdlo směřovalo k zemi.
„Nevíš?“ křičela Jana a snažila se odsunout vřískající letušku, která jí zaclonila výhled na Petra.
„Prostě nevím,“ pokusil se zvýšit hlas. „Uvidíme až...“ podíval se směrem k Janě a uvědomil si, že zvednutá sukně letušky odhalila růžové kalhotky s krajkou.
„Až co?“ povedlo se konečně Janě zasáhnout letušku a odmrštit ji z výhledu. Sama se tím ovšem začala od Petra vzdalovat.
„Až jak...“ Petr se stále nemohl odpoutat od pohledu na růžové krajky. Možná je to poslední pěkná věc, kterou jsem v životě viděl, napadlo ho.
„Co až jak?“ volala Jana na stále se zmenšující Petrovu postavičku.
Letuška zdánlivě pomalu prorotovala vzduchem kolem něj jako vzdušná akvabela.
„Až jak... dopadnu,“ sklopil oči k přibližující se zemi.

To už by snad šlo.

VYUŽÍVEJTE HUDBY JAZYKA!

Karel přišel domů, vzal si večeři a usnul nad rozečtenou knihou...

Oproti:

Domů přišel Karel, vzal si večeři a nad rozečtenou knihou usnul...

A nakonec (jako ze staré ruské bajky):

Přišel Karel domů, večeři si vzal, usnul nad knihou rozečtenou...

Vyplatí se zpočátku přemýšlet nad hudebností vlastních textů. I když vás to nejprve bude trochu brzdit, časem vám to vejde do krve a po několika letech už se tím nebudete muset zabývat, prostě budete psát a melodie, rytmy i tempa budete střídat dle své potřeby.

Počítejte s tím, že mnoho vašich nápadů není důsledkem jenom vaší individuální imaginace, ale že se ve vás mohla tato idea zrodit jen jako důsledek informací, které ve stejnou chvíli oslovily miliony dalších lidí a oni si mohli dát dohromady cosi minimálně velmi podobného jako vy.

A když někdo bude u cecíku dříve než vy, nebuďte vzteklí, ale vzdejte mu hold a vymyslete něco originálnějšího, něco, co více vychází z vás jako jedinečné individuality s jedinečnými zážitky a zkušenostmi a u čeho je opravdu málo pravděpodobné, že by to mohl zpracovat někdo jiný stejně dobře jako vy.

Většinou je čerstvost nápadu důležitá jak pro čtenáře, tak pro autora. Čím dříve myšlenku zformulujete do příběhu, tím větší je šance, že dokážete zachytit původní náboj, který vás přitahoval. Při otálení a příliš dlouhém pilování tématu riskujete vyumělkovanost a ztrátu původní energie.